Okrašlovací spolek ve Znojmě
P u b l i k o v á n o
|
Lazárek,
Petr – Škorpik, Martin
20. března 1991 se
nařízením vlády ČR č. 164/1991 stal z
Chráněné krajinné oblasti (CHKO)
Podyjí Národní park Podyjí,
park vzniklý za „železnou oponou“,
rozlohou 63 km2 u nás nejmenší, ale
nikoliv méně populární.
Ještě v době, kdy byla tato oblast
„pouze“ chráněnou krajinnou
oblastí, vydal ve Znojmě ing.Jaroslav Krejčí s
dalšími spolupracovníky v r. 1990
útlou brožuru, jen o šestnácti
stranách, s názvem
„Národní park Podyjí
– Nationalpark Thayatal –
Návrh.“ Jaroslav Krejčí (1935
– 1999) byl významným ekologem,
který se již v době normalizace, v roce 1978,
zásadním způsobem zasloužil o
vyhlášení CHKO Podyjí a
následně i o vyhlášení
Národního parku Podyjí. Na jeho počest
je zde po něm pojmenována jedna ze značených
cest, asi 10 km dlouhý okruh spojující
Sealsfieldův kámen s tzv. Papírnou, před
Havranické kopečky a kolem popické kaple zpět k
Sealsfieldově vyhlídce.V roce 2020 vydala Správa Národního parku Podyjí ve Znojmě Vydání první, 125 stran. Kniha byla vydána u příležitosti 30. výročí vzniku Národního parku Podyjí. Ke 25. výročí vzniku NP Podyjí vydala jeho správa dvě publikace: „Podyjí v proměnách času“ a „Co ještě nevíte o Národním parku Podyjí ani po 25 letech“ ( viz v recenzích Sborníku Státního okresního archivu Znojmo z r. 2018, str. 147). Nyní tedy – po třiceti letech od vzniku národního parku – je zde další publikace, tentokát průvodce, kterého je možno vzít s sebou do batůžku na putování přírodou národního parku. Průvodce z pera obou autorů – zaměstnanců Správy Národního parku Podyjí - zaujme zejména krásnými fotografiemi a přehledným rozčleněním. Text je rozdělen do devíti kapitol, které se týkají jednotlivých značených turistických okruhů. Na začátku každé kapitoly je mapa s vyznačním okruhu a nad ní schematický profil krajiny s délkou a převýšením trasy. Autoři si všímají kulturně historických souvislostí, proměn přírody v čase a zejména fauny, flory a geologie příslušného úseku. Kniha končí atraktivním „Vranovským okruhem“. Osobně mě překvapilo, kolik druhů květeny a kolik druhů živočichů musí být zákonem chráněno, aby v naší malé zemičce měli také nárok na život a na přežití svého druhu. Také jsem si při četbě zavzpomínal na - ve své době dobře známou, ale dnes už téměř „neviditelnou“ Obří hlavu, na starou říční plovárnu nebo na Devět mlýnů. Pamětníky při tom ještě dnes bolí u srdce, jaké to byly ztráty. Alespoň že nevznikla přehrada u Býčí skály – příroda v naší části Podyjí by tak byla úplně zničená. Zajímavá a pro někoho úplně nová může být také podkapitola o pařezinách a výmladkovém hospodaření v lesích nebo o „Hradišťských terasách“ a starých odrůdách ovocných dřevin, které se zde unikátně zachovaly. Z uvedeného průvodce bych chtěl uvést několik krátkých ukázek: Str. 27: Čáp černý je erbovním ptákem Národního parku Podyjí, v území se však vyskytuje poměrně vzácně. V roce 2019 byly zaznamenány jen dva úspěšné případy zahnízdění. Na rozdíl od svého bílého příbuzného vyhledává hluboké lesy. Je velmi plachý. Loví především ryby. Své hnízdo si staví z větví v korunách starých stromů. Na zimu odlétá do rovníkové Afriky. Str. 35: Popice byly vyhlášené pěstováním třešní. U popické kaple zůstal zachován starý sad s krajovými odrůdami třešní, např. Napoleonovou chrupkou. Tyto sady zvyšují biologickou rozmanitost krajiny: staré stromy využívají k hnízdění různé druhy ptáků, na ovoci si pochutnává plšík lískový, myšice křovinná a mnoho druhů hmyzu a dřevem stromů se živí larvy vzácných brouků. Str. 64: K nejohroženějším dřevinám v Česku se řadí topol černý, v Červeném seznamu ČR je hodnocen jako kriticky ohrožený druh. Na vlhkých stanovištích v lužních lesích a podél přirozených toků byl likvidován vodohospodářskými úpravami a nahrazován hybridními topoly. Str. 97: Po skončení poslední ledové doby žil jasoň červenooký v Eurasii od Španělska po Mongolsko a od Švédska po Blízký východ....Tradiční pastevectví skončilo v Evropě s nástupem průmyslu v půli 19. století. Od té doby až dodnes krajina zarůstá dřevinami, což způsobilo vyhynutí většiny populace jasoně u nás i v Evropě. Poslední populace této endemické formy jasoně v Česku přežívala právě zde v údolí Dyje do roku 1935, kdy byl poslední motýl nalezen u Uherčic. Oba autoři mají Podyjí mnohokrát prochozené, a to nejenom v rámci svých pracovních povinností. Petr Lazárek mohl navíc navázat na svoji dřívější úspěšnou publikaci, rovněž průvodce z roku 2007 „Podyjí – Thayatal pěšky a na kole“, kterou tehdy vydal Znovín Znojmo, a.s. Její autor už zde popsal většinu okruhů v národním parku i v jeho blízkosti – až do rakouského Retzu, Pulkavy nebo na opačnou stranu do Znojma. K tomu jen dodávám, že rakouský „Nationalpark Thayatal“ vznikl 1. 1. 2000, oba národní parky jsou propojeny a jejich vedení úzce spolupracuje. Na rakouské straně Dyje žije např. vzácná kočka divoká, která má od své domácí příbuzné rozdílný genom. Nakonec ještě vzpomínka: před rokem 1990 vedla ze Znojma směrem k rakouským hranicím pouze jediná (!) značená turistická trasa – žlutý okruh k Sealsfieldově kameni a zpět. Proto každého potěší dnešní množství a výběr turistických tras i množství map a průvodců o národním parku a našem regionu: od Klubu českých turistů průvodce „Podyjí – Znojemsko, průvodce č. 16“ z roku 1998, turistická mapa „Podyjí a Vranovská přehrada, č. 81, měř. 1 : 50 000“, již 7. vydání z r. 2015, také od KČT nebo turistická a cykloturistická mapa z r. 2009 „Národní park Podyjí – Thayatal, měř. 1 : 25 000“. K četbě nebo k praktickému využití lze široké veřejnosti doporučit všechny uvedené průvodce, knihy a mapy. Lubomír Černošek, 2020 |
| zpátky | úvod |
