Narodil se v Martínkově, malé, převážně české obci u Moravských Budějovic (dnes okres Třebíč) jako čtvrté ze šesti dětí. Jeho otec Antonín byl krejčovský mistr a matka Anežka, rozená Fialová, se starala o domácnost. Svoje mládí prožil Václav v malém domku vedle školy, fary a kostela. Od roku 1854 začal studovat na německém gymnasiu v Jihlavě. Zpočátku mu dělala velké potíže špatná němčina, ale postupně ji po doučování zvládnul. Po maturitě nastoupil v r. 1862 do kněžského semináře v Brně, kde byl 4. 6. 1866 vysvěcen na kněze. Začal jako kaplan v Moravských Budějovicích, kde to dobře znal. Pobyl tady dva roky. Pak vystřídal, jak bylo obvyklé, několik dalších míst. V obci Tvarožná dokonce – na přání brněnské konzistoře – vybudoval kostel. Hlavním patronem a donátorem tohoto novogotického kostela sv. Míkuláše byl majitel líšeňského panství Egbert Belcredi.

Kosmákovi se postupně zhoršovalo zdraví a na vlastní žádost byl přeložen do Prosiměřic u Znojma. Roku 1894 byl jmenován znojemským děkanem. Ale už příští rok nemohl tento úřad vykonávat a v lednu 1898 byl v kostele naposledy. V polovině března začal být v noci zmatený a  k ránu 15. 3. 1898 skonal. Byl pohřben na hřbitově v Prosiměřicích, o rok později byla jeho rakev přenesena na Ústřední hřbitov do Brna.                                                                                                 

Kosmák projevoval literární nadání už od studentských let, vlastní spisovatelskou činnost zahájil v roce 1869 v Řeznovicích u Ivančic, kde působil jako kaplan. Začal psát povídky, zejména kratší obrázky ze života venkovského lidu, které sám nazval „kukátka“. Povídky mu uveřejňovaly různé moravské časopisy, např. Obzor nebo Moravská Orlice. Velký vliv měl na něj – už na brněnském semináři - sběratel lidových písní a povídek František Sušil. Povídky pak uveřejňoval pod souhrnným názvem „Kukátko“. Dnes v sebraných spisech zaplňují na dvě desítky knih. Jmenujme třeba „Hájovna u sv. Magdaleny“, „Cesta ke klidu“, „Ztracená“ a mnohé další. K jeho rozsáhlejším pracem patří např. romány „Eugenie“ a „Chrt“. Václav Kosmák je někdy nazýván „Homérem moravského lidu“, kterému dobře rozuměl a dovedl jeho starosti a radosti vykreslit ve svých „Kukátkách“ i v delších prózách.

Ve Znojmě je jeho jménem nazvána jedna z ulic.