Stanislav Marák (*1873 - †1937)

Stanislav Marák, pedagog a osvětový pracovník (* 13. 11. 1873, Příbor –  † 5. 10. 1937, Znojmo) Stanislav Marák pocházel ze severomoravského, tehdy poněmčeného Příbora. Jeho otec, obchodník Ladislav Marák, byl  v 19. století iniciátorem českého národního života v tomto městě a svoje nadšení pro češství přenesl i na svého syna. Ladislav byl spoluzakladatelem místního Sokola a vydavatelem českých Příborských novin. Syn Stanislav Marák absolvoval vyhlášený učitelský ústav v Příboře v roce 1892, kde také začal učit. Stal se záhy pokladníkem a aktivním činovníkem příborského Sokola, ale místní úřady ho donutily v r. 1895 této funkce se vzdát. Na protest pak opustil rodný kraj a nastoupil jako učitel v Jemnici. Zde v r. 1897 složil odbornou zkoušku z dějepisu a českého jazyka pro měšťanské školy a později, v r. 1899, začal tyto předměty vyučovat na měšťance v Moravských Budějovicích. Zde se v místním Sokole seznámil se svojí budoucí ženou. Věnoval se navíc sborovému zpěvu, psaní básní (napsal např. báseň „Rodnému kraji“, později zhudebněnou skladatelem Eduardem Nápravníkem) a také historii (vydal v r. 1902 brožuru „Hejtmanství moravskobudějovické“). Vydával i česká periodika („Buditel“) a s Jaroslavem Palliardim týdeník „Naše noviny“. Bojoval také za vybudování zdejších lokálních železničních tratí, což se později podařilo. Od roku 1909 se stal ředitelem měšťanské školy v Jevišovicích. Opět zde pracoval v Sokole, v Národní jednotě, založil „Kroužek přátel starožiností“ (tj. archeologických nálezů) a „Okrašlovací odbor“, který vybudoval kolem místní přehrady „Marákovu cestu“ se stromořadím, využivanou dodnes. V r. 1914 byl jmenován okresním školním inspektorem pro část znojemského regionu, inspektorát mu byl v r. 1919 rozšířen navíc na české menšinové školy ve znojemském příhraničí. V roce 1921 se nakrátko stal senátorem – jako náhradník za zemřelého Josefa Hybeše. Tato práce ho ale neuspokojovala a koncem roku 1921 se senátorství za Znojemsko vzdal. Také změnil stranické členství – ze sociálního demokrata se stal v r. 1925 národní socialista. Za tuto stranu byl pak zvolen – k nelibosti starosty dr. Mareše, sociálního demokrata - do znojemské městské rady. Byl samozřejmě i aktivním znojemským Sokolem: podílel se na postavení budovy znojemské sokolovny (otevřena 28. 6. 1925) a kina „Vesmír“, které stavbu částečně financovalo. Trvalou stopu na Znojemsku zanechal zejména vydáváním sborníku „Podyjí“, který se od r. 1925 přejmenoval na dodnes dobře známý sborník „Od Horácka k Podyjí“. V obci Suchohrdly se svého času zasazoval o záchranu tzv. Napoleonových dubů a získal zde ve třicátých letech 20. století pozemek o rozloze 4 tisíce m2, kde s přáteli vysadil pamětní sad a vztyčil obelisk. Marákovi měli jednoho syna Vladimíra, ten bohužel tragicky zahynul. Marák se proto rozhodl založit „Nadaci Vladimíra Maráka“ pro nadané chudé studenty znojemského gymnazia. Během třinácti roků, v letech 1925 až 1938, tak bylo podpořeno 30 studentů. Marákovo sociální cítění se projevilo navíc i založením stavebního družstva „Bratrstvo“. Družstvo postavilo např. kolonii rodinných domů v severní části města – dnešní „Marákov“. Marák byl členem pěveckého sboru „Vítězslav Novák“ a na žádost ředitele znojemské hudební školy Alberta Peka napsal několik básní o Znojmě, které skladatel Pek posléze zhudebnil. Marák byl od mládí také věřícím člověkem a ve Znojmě se postaral – s pouhými deseti věřícími - o založení náboženské obce „Čsl. církve husitské“, sdružující zdejší protestanty. Ve své době dosáhla v regionu počtu až tři tisíce věřících. Stanislav Marák byl až do konce života redaktorem sborníku „Od Horácka k Podyjí“ a ředitelem kina „Vesmír“. Stavěl se proti germanizaci pohraničí a podporoval zakládání a zvelebování menšinových českých škol. Ke konci života už nebyl plně zdráv – trpěl rozedmou plic a k tomu ještě obezitou. Na plicní infekci také ve Znojmě dne 5. října 1937 zemřel. V roce 1997 se stal – in memoriam – čestným občanem města Znojma. Dr. L. Černošek, leden 2020