Zdeněk  Řezníček (1904 - 1975)

Zdeněk Řezníček (* 16.2.1904  -  † 17.4.1975) Básník a nakladatel Zdeněk Řezníček studoval na Obchodní akademii v Třebíči a po jejím ukončení nastoupil do znojemské nemocnice na místo úředníka. Už od dvacátých let se angažoval v Komunistické straně a jako žurnalista třebíčské „Jiskry“ psal svoje první angažované články i básnické prvotiny. Ve Znojmě si založil vlastní nakladatelství. Spolupracoval s literárním kritikem a překladatelem z ruského a německého jazyka, komunistou Bedřichem Václavkem, s kterým se znal už z Třebíče. Publikoval v brněnském „Indexu“ (v devíti ročnících od r. 1929 až do roku 1937), také v devětsilovém časopisu „Pásmo“ (1924 – 1926) i ve znojemských „Dělnických listech“. Ve Znojmě také oženil a založil rodinu. Manželům se brzy narodila dcera Jana. Zanedlouho se seznamuje s Josefem Florianem z Nové Říše a pak i s dalšími tvůrci – J. Čepem a B. Reynkem z Petrkova u Havlíčkova Brodu. Se všemi začíná úzce spolupracovat. Zvláště přátelství s Bohuslavem Reynkem je pro jeho další tvůrčí dráhu rozhodující. V té době se také stal hluboce věřícím křesťanem – i v tom ho Reynek podstatně ovlivnil. Jako jeho znojemský nakladatel mu vydává některé básně v ceněných bibliofilských vydáních, a to i s jeho grafikami. „Přátelství s Reynkem přerostlo můj pozemský čas...“, píše po válce, v roce 1956, svému příteli dr. Bednářovi. Na „zámečku“ (statku rodiny Reynkových) v Petrkově se samozřejmě seznámil  i s Reynkovou ženou, Francouzkou z Grenoblu, Suzanne Renaudovou. Ta byla rovněž básnířkou, ale v nevlídném prostředí Vysočiny, kdy jaro zde začíná až někdy koncem května a podzim už v polovině září, psala básně, z nichž vyzařují spíše depresivní pocity. Pro Suzane byla proto velkým povzbuzením návštěva u manželů Řezníčkových ve Znojmě v září 1936, kolem sv. Václava, kdy zde všechno dozrává. Od té doby si nechávala občas posílat demižon červeného vína a často Zdeňku Řezníčkovi psala. Její dopisy dnes opatruje Řezníčkova dcera Jana Paterová. Po Mnichovské dohodě v září 1938 a následném zabrání pohraničí, včetně Znojemska, odchází Zdeněk Řezníček do vnitrozemí, nejprve na tři měsíce do Třebíče, a potom na celých šest let do Kroměříže, kde dostal místo správce nemocnice. Rodinu přitom nechal ve Znojmě a v kroměřížském osamocení začíná trpět depresemi. Přesto právě v této době začíná vydávat bibliofilsky krásně upravenou edici „Magnificat“, kde Suzanne Renaudové vydal sbírku „Křídla z popele“ (1941), a to hned dvojjazyčně - francouzsky s názvem „Ailes de ceudre“. Hned po válce, v r. 1947 vydal Suzanne Renaudové další sbírku česky, v překladu Bohuslava Reynka, „Dveře v přítmí“.  Ale po Únoru 1948 mu komunisté, jejichž ideály vyznával, tiskárnu znárodnili a sám se pak literárně nadobro odmlčel. V roce 1974 se odstěhoval k dceři do Prahy, kde také brzy, během jednoho roku, 17. 4. 1975 zemřel. Suzane Renaudová skonala již v roce 1964 v havlíčskobrodské nemocnici. Ačkoliv nechtěla zůstat ve vysočinské „cizí“ zemi, je pohřbena, dnes už i se svým manželem Bohuslavem Reynkem, na hřbitově ve Svatém Kříži u Petrkova. Reynek je dnes vysoce ceněn jako grafik a jeho díla, převážně s křesťanskými motivy, se prodávají za velmi vysoké ceny. Často pořádájí i souborné výstavy jeho grafické tvorby (v Praze, na Vysočině, v Grenoblu...). Pozapomenutá je však básnická tvorba Suzanne Renaud a téměř zapomenuto je básnické a nakladatelské dílo Zdeňka Řezníčka. Autor:  L. Černošek, červenec 2019