Okrašlovací spolek ve Znojmě
P a m ě ť m í s t a
 Foto JMM Znojmo |
 Sv. Gregor (Opat Lambeck), obraz Winderhalder ml., foto M. Mádl
|
 Foto NPÚ |
| V
premonstrátské kanonii Wies v Bavorsku byla při
procesí na Velký pátek v r. 1732 přenesena
soška Bičovaného Krista, ale pro svůj ubohý vzhled
byla brzy odložena do depositáře. O pět let později si ji
převzala na svůj statek Marie Lora. Ta zpozorovala 14. června 1738 v
očích Bičovaného Krista slzy. Pro sochu postavili ve Wies
(česky Louka) drobnou kapličku, ale ta brzy nestačila přílivu
poutníků. Proto už dalším rokem byla
zahájena výstavba velkého chrámu a 31.
srpna 1749 byla socha přenesena na hlavní oltář. V
té době zde pobýval kanovník Patrik Mechsner z
Louky u Znojma a na rozloučenou dostal zmenšenou kopii sochy, 15
cm vysokou. Rozhodl se dar steingadenského opata umístit
na boční oltář malého kostela sv. Vavřince v
Mühlfraunu (do 1949 Milfron, potom byla obec přejmenována
na Dyji), který byl filiálním kostelem
louckého kláštera, pro svoji duchovní
útěchu. Jenomže věřící zde zažívali
neobvyklé milosti a olomoucká biskupská konzistoř
se rozhodla v říjnu 1754 celou záležitost úředně
prošetřit. Bylo zde mnoho zázračných
uzdravení, např. čtyřletého chlapce, který
předtím nemohl chodit a po modlitbách dítě
odešlo samo, nádor na noze u ženy ze Znojma, který
prasknul, a zhojil se a jiné. Zázraky byly
uznány a zrod dalšího poutního místa
se dovršil slavností 15. prosince 1754. Kostel sv.
Vavřince přestal záhy dostačovat, a tak Loucký opat
Gregor Lambeck 5. 1. 1769 žádal o povolení ke stavbě
většího kostela. Ten byl dokončen 1775 a byla sem
přenesena soška Bičovaného Krista. V těchto letech
(1775-77) u obce poustevničil sv. Klement Maria Hofbauer. Kostel dostal
totéž zasvěcení v září 1778. Získal
také plnomocné odpustky a v letech 1775-77 jeho
interiér vyzdobil Fr. A. Maulbertsch, který tehdy
pracoval v klášteře v Louce. 29.7.1784 za
josefinských reforem ale byla loucká kanonie
zrušena a také kostel v Dyji začal pustnout. To
dovršily ještě napoleonské války, když v r.
1806 francouzští vojáci kostel vykradli a udělali
si v něm stáje. Sošku ale zachránila a ukryla
manželka správce. Kostel byl opraven až r. 1834 a dostal nové zasvěcení sv.Janu Nepomuckému. Příliv poutníků začal sílit, počátkem 20. století jich bylo až 8 tisíc. V roce 1941 byly poutě znovu zakázány. Od 60-tých let 20. století začala důkladná, ale velmi pomalá oprava celého kostela, coby významné moravské památky. V roce 1971 bylo pro účely restaurátorských prací postaveno v interiéru chrámu dřevěné lešení, které bylo sejmuto až roku 2005 (!). To se 21.8 2005, po více než 60-ti letech opět konala pouť v Dyji. Není to všechno jen klam, přelud, psychóza – zeptá se nevěřící. Není – odpoví věřící. Křesťané věří, že Bůh zasahuje do běhu světa i života každého člověka. Věří také v mocnou přímluvu a pomoc Panny Marie a ostatních svatých. Proto mají místa, obrazy a sochy spjaté s podivuhodnými událostmi a zázraky v úctě a věří v Boží pomoc. Jsou to i studánky se zázračnou a uzdravující vodou, těch je v každém kraji velké množství, Mariánská poutní místa, kaple a kostely. „Kdo se neumí modlit, ať se vydá na moře“, říkali staří námořníci. My moře nemáme, ale při vážné nemoci dítěte, člena rodiny, ohrožení vlasti, kdy lékařská věda nebo politici si neví rady, kdo by se neobrátil k Bohu? Je pak někdo skutečným nevěřícím? L.Černošek, 2017 |
| zpátky | úvod |