Okrašlovací spolek ve Znojmě
P u b l i k o v á n o
 |
PhDr. Martin Markel
Vydal: Martin Markel za finanční podpory obce Jaroslavice a Jihomoravského kraje, 2006 (počet 600 kusů, 277 stran). Krásná, vázaná kniha, na křídovém papíře, pečlivě zpracovaná, s mnoha vyobrazeními. Vtírá se však otázka: Koho zajímají - kromě místních - dějiny Jaroslavic? Po přečtení je ale jasno: měla by to být povinná četba pro studenty dějepisu i jejich učitele (i politiky a všechny angažované občany). Dějiny Jaroslavic jsou přímo laboratoří dějin našeho státu i celého středoevropského prostoru. Nejedná se o žádné “velké“ dějiny, ale o postupný vzestup malé obce na hranicích českého státu až po relativní blahobyt a s ním i uvědomění si svých občanských práv. Také růst z původních poddaných do společnosti svobodných občanů v 19.století, kdy Jaroslavice již nebyly na okraji státu, ale přímo uprostřed říše - kousek od Vídně. Historik F. V. Peřinka v knize Jaroslavský okres v roce 1905 píše: “Obchodní styky Jaroslavského okresu se zeměmi rakouskými i s cizinou jsou velmi čilé, což podporuje blahobyt i vzdělanost, obyvatelstvo jest zámožné a uvědomělé.“ První československá republika “vyhnala“ Jaroslavice opět na okraj státu, ale hlavní zhoubou se stal odsun německého obyvatelstva po 2.světové válce, dosídlení pohraničí kýmkoliv, odkudkoliv a kolektivní hospodaření bez jasného majitele. Po sametové revoluci v listopadu 1989 se další vývoj očekával s velkými nadějemi. Za dvacet let od těchto událostí ale můžeme konstatovat, že krize tohoto místa se jen prohloubila. Rozbití zemědělských družstev Luxovým ministerstvem zemědělství, tedy celků, které by mohly účinně vzdorovat současné zhoubné zemědělské politice a z toho plynoucí skoková velká nezaměstnanost vedoucí k šoku a beznaději, odchody mladých jinam, utápění problémů v alkoholu – a dnes už Jaroslavice nemají ani svého stálého lékaře, což se nikdy před tím nestalo. Autor knihy vyjadřuje v závěru opatrný optimismus, který s ním nesdílím. I nádherný jaroslavický zámek s renesančními arkádami svým chátráním jen dotvrzuje současný stav. Benešovy dekrety nedovolují bývalým vlastníkům vrácení majetku, takže se zámek hodil jen do seriálu brněnské televize „Černí baroni“, podle úspěšné Švandrlíkovy knihy a neméně úspěšného filmu. Zdevastované prázdné prostory zámku byly „skvělou“ kulisou ke kasárenskému životu jednotek PTP československé lidové armády... Ale zpět k vlastní publikaci: v knize zaujme dobře vykreslená osobnost Leopolda Queisse (1823-1902), inspektora velkostatku a zetě ředitele panství Büngenera. Tento rodák z Jihlavy se mimořádným způsobem zasloužil o rozvoj Jaroslavic a okolí, zvlášť když bývalé ovčí pastviny na Lampelbergu v lokalitě Hnízdo postupně přeměnil na vinice, dávající skvělé víno dodnes. V roce 1861 navíc na místě ovčína nechal postavit romantickou zříceninu – věž se společenskými prostorami - rovněž využívanou návštěvníky i v dnešní době. (V dávných dobách tu prý byla i římská hláska - nádherný rozhled tomu nasvědčuje). K osobě Leopolda Queisse je možno ještě doplnit, že byl významným členem Zalesňovacího a okrašlovacího spolku ve Znojmě a již v roce 1895 je zde jmenován mezi čestnými členy. Ti většinou významně přispěli finančně nebo jinak na rozvoj aktivit spolku. V publikaci jsou jmenováni i jiní podnikatelé: majitel velkomlýna Vinzenz Handlinger a Egid Stroh, který zde založil cihelnu. Není bez zajímavosti, že tento podnik časem přebral Josef Markel (1902-1903), pradědeček autora knihy. Cihly s písmenem „M“ se zde najdou dodnes .Důležitým odvětvím však bylo vinařství, původně jen v rukou vrchnosti (zvláště Althanové), a to až do poloviny 18. století. Také sklepy byly soustředěny pod jaroslavickým zámkem a až později je začínali poddaní kopat a budovat v mezích za obcí, čímž vznikly charakteristické sklepní uličky. V 19.století bylo vinařství a obchod s vínem soustředěny u Johanna Joschta (1829-1910), původně chudého „přistěhovalce“ z Polné u Jihlavy. Vzestup Jaroslavic jako městečka však nejlépe dokumentují dobové fotografie a zvláště pohlednice z dob monarchie: upravené ulice a náměstí s blahobytnými občany, v okolí pečlivě obdělaná zemědělská půda. Člověka to až zabolí a ptá se - kam se podělo všechno to množství práce?... Na závěr ještě kousek z historie, který mě osobně v knize zaujal: kapitola „Francouzi v Jaroslavicích“, str.86: „...Po rakouské porážce u Wagramu začátkem července 1809 ustupovalo rakouské vojsko ke Znojmu a Brnu a došlo i k potyčkám s Francouzi v nedalekých Dyjákovicích (6.-8.července). V té době měl podle zpráv faráře J. Fabriciho poobědvat na jaroslavické faře císař Napoleon I., řídící 10.-11. července 1809 bitvu u Znojma, v níž bylo Rakousko opět poraženo. Po bitvě byl na zámku opět zřízen lazaret, tentokrát pro nepřátelské francouzské vojáky, ať už raněné v bitvě nebo trpící úplavicí, jež se krajem rychle šířila. Vojáci umírali po stovkách a byli pohřbívaní v šachtách před hřbitovem a ve vinohradech na Zámecké hoře. V prostoru mezi Jaroslavicemi a Hrádkem byl zřízen vojenský tábor, důstojníci bydleli na zámku. Za těchto okolností se rakouským vojákům povedl husarský kousek, když v tomto francouzském moři zajali a ze zámku odvedli adjutanta maršála Goudinota. ...“ Okrašlovací spolek ve Znojmě, který každoročně po několik let udílí “Ocenění“ za významný kulturní počin, ocenil v roce 2007 i autora této knihy dr.Martina Markela. Kniha je doposud k dostání na Obecním úřadě v Jaroslavicích. Jak už bylo řečeno,její četbu můžeme doporučit všem, kdo sledují i dnešní události v Jaroslavicích - zvláště nedůstojné soudní tahanice o jaroslavický zámek. Ten mezitím dále chátrá. Bude tomu tak i nadále? dr. L. Černošek, červenec 2009. |
| zpátky | úvod |