Okrašlovací
spolek ve Znojmě
P a m ě ť m í s t a
Kdo volá po návratu „kluků z čáry“?
Znojmo
jako někdejší hraničářská metropole a spolu
s ní přilehlá příhraniční oblast byly po
převratu v únoru ʼ48 ve zvláštním režimu.
Jeho oficiálním cílem byla sice obrana země proti
pronikání vnějších agentů Západu,
ale spíš měl zabránit ilegálnímu
odchodu vlastních občanů nespokojených s poměry v zemi.
Vzhledem k tomu, že běžná strážní služba nebyla s
to zabránit v útěku emigrantů, byla na počátku 50.
let m. s. podél hranic s Rakouskem a západním
Německem vytvořena hraniční zóna v šíři dva
až dvacet kilometrů. Do ní bylo možno vstoupit jen se
zvláštní propustkou. Zhruba dva kilometry před
vlastní hranicí bylo zřízeno pásmo
tří plotů, z nichž prostřední, vysoký dva a půl
metru, byl od roku 1953 pod vysokým napětím.
Oficiálně byl systém veden jako „ženijně
technické zabezpečení“, všeobecně
nazývané jako „dráty“, leč
proslulý coby „železná opona“. Do konce 50.
let byly některé úseky zaminovány. K ostraze
hranice byla v roce 1951 zřízena po vzoru sovětského
pohraničního vojska ozbrojená složka Ministerstva
národní bezpečnosti, Pohraniční stráž.
Pohraničníci mohli proti „narušitelům“
použít za daných podmínek střelnou zbraň. Ve
službě používali psy, některé cvičené k
útoku a k zadržení prchajícího člověka.
Pohraničníci byli programně vedeni ke spolupráci s
místním obyvatelstvem, pomáhali při
sklizňových pracích, angažovali se při
místní kulturní a sportovní činnosti, vedli
pionýrské oddíly. To vše mělo i
jistý záměr. Někteří občané, naopak coby
příslušníci Pomocné stráže PS, byli
pohraničníkům nápomocni při odhalování
podezřelých osob.
Proč o tom píši právě teď?
I když Pohraniční stráž byla zrušena v roce 1989 a
s ní padla i železná opona, některým
pamětníkům té doby, bývalým
příslušníkům PS, starším obyvatelům
příhraničních obcí, kteří mají
stále pod kůží hraničářskou letoru, se po
pohraničnících zřejmě stýská.
Nedávno mi e-mailem přišla kolekce pohlednic s tematikou
Pohraniční stráže, uvozená mottem: "Kluci, děkujeme, že jsme díky vám prožili život v klidu, míru a bezpečí". Na některé pohlednice bylo připsáno: „Keby bolo neprojdou, nebol by problém s migráciou“, „Tito by (pohraničníci na fotce) koronavirus do země nepustili“, „Přání občanů ČSR: Kluci, vraťte se na čáry, s vámi bylo v zemi bezpečno“…
Co takové lidi přitahuje k minulému režimu?
Ono zřejmě sice ani za „zlatého totáče“
nelítali pečení holubi do huby, ale dalo se bez
velkého úsilí vegetovat. Pohraničníci byli
motivováni k zadržování uprchlíků odměnami,
mimořádnými propustkami, vyznamenáními.
Jednou mi ale jeden důstojník PS vyprávěl, jak vezl na
velitelství k vyznamenání vojáka,
který ve službě zastřelil člověka prchajícího přes
hranici. Dotyčný voják se ze svého činu psychicky
zhroutil a z traumatu ho ani obdržené hodinky a
mimořádná dovolená nedostaly. Mnohým z
těch, jimž se útěk zdařil, pomohla náhoda. V Amsterodamu
jsem se kdysi setkal s dr. Miroslavem Kabelou (to on ve Znojmě
inicioval družbu s Hardervijkem). Vyprávěl mi, jak v červenci v
šestapadesátém, když utíkal někde na
Vranovsku přes hranici, vojáci za ním pustili psa,
slyšel ho štěkat za sebou, ale vtom vyskočila ze
svého pelechu srna a pes se pustil za ní. To mu zřejmě
zachránilo život.
Notný důvtip předvedla skupina českých pilotů,
bývalých příslušníků RAF,
kteří prchali přes hranici pod Novým hrádkem.
(Útěk organizoval novinář Josef Pejskar, později
sám emigroval a působil v Rádiu Svobodná Evropa
pod pseudonymem Jožka Pero.) To bylo v době, kdy ještě na
hranici nehlídali vojáci PS ale
příslušníci SNB. Aby emigranti unikli jejich
pozornosti, stali se z nich pro tuto chvíli
brigádníci vybavení hráběmi a vidlemi. Ve
Znojmě nasedli na korbu náklaďáku vyzdobeného
budovatelskými hesly a odjeli k hranici sklízet seno.
Poblíž tábořil oddíl znojemských
vodních skautů, kteří letce po dvojicích
přeplavili na pramici přes Dyji na rakouský břeh. Akce měla
krycí název Rozbouřená Dyje. Příhodu jsem
použil pro námět písničky pro cédéčko
Připomínám. Písničku v demo verzi připojuji k
dnešní Rojnosti. Služba na hranici nebyla nikterak
snadná a ve srovnání s
„armáďáky“ nesrovnatelně
náročnější po fyzické i psychické
stránce. Pohraničníci vyráželi na kontrolu
svých úseků ve dne v noci za jakéhokoliv
počasí. Byla období, kdy pokusy o „útěk přes
dráty“ byly takřka na denním pořádku.
Péesáci nevěděli, kdo z protivníků je ozbrojen a
kdo ne. Většina ze 450 civilistů zastřelených při pokusu
o překročení hranic ale ozbrojená nebyla.
(Zdroj: wikipedie).
Během výkonu
služby v letech 1948–1989 zemřelo na hranici 654
pohraničníků, z toho většina nehodou, v některých
případech i sebevraždou. Při přestřelce s uprchlíky
zemřelo deset vojáků PS.
K základní prezenční, ale následně
ostré službě byli k Pohraniční stráži
vybíráni spolehliví, politicky angažovaní
odvedenci. To byla představa velení, skutečnost byla zřejmě
jiná. Během existence PS zběhlo přes hranici 384
pohraničníků. Nejvíce kolem roku 1951 a pak v letech
1968–1971. Režim propagandisticky zneužil tradici
někdejších strážců české hranice proti
pašerákům, legendárních psohlavců. Převzal
za symbol hlavu psa. Do jejich následovníků pasoval
příslušníky pohraničního vojska, tak jak
byli ztvárněni ve filmu Král Šumavy.
Znojemské dění komentuje Jiří Cmunda Roupec, e-Rojnost č. 168, 8. 12. 2020