OS ve Znojmě - paměť místa - Dvanáct stříbrných soch sv. apoštolů v Louce

P a m ě ť m í s t a

Dvanáct stříbrných soch sv. apoštolů v Louce

Pověst s historickým pozadím

„Od pradávných časů existovaly pověsti o zakopaných pokladech a tyto se udržely mnohdy až do naší epochy, doby osvěty, střízlivosti a tempa. Mají svůj původ v hluboké touze pošetilého lidského srdce po bohatství a štěstí, většinou vznikaly a nejlépe se jím dařilo na historické půdě. O jedné takovéto pověsti z jižní Moravy se podává zpráva v následujících řádcích.

Když byl v roce 1200 olomouckým biskupem Robertem, v přítomnost markrabě Vladislava a mnohých rytířů, vysvěcen loucký klášterní kostel, obdržel tento dům boží cenný dar v podobě stříbrných soch dvanácti sv. apoštolů, coby pozornost kmotrů (?). Vysvěcení bylo spojeno se slavnostní ceremonií a z daleka a široka shromáždění věřící obdivovali ve zbožném nadšení umělecké stříbrné sochy, které magicky ozářeny narudlými paprsky věčného světla a plápoláním svíček dělaly dojem kouzelný a mystický. Nikdo nepomyslel na to, že by tato umělecká díla mohla někdy zmiznout z tohoto posvěceného místa.

Však také byly sochy řádovými knězi věrně opatrovány a ve válečných potyčkách s Rakušany šťastně zachráněny. Klášter byl v průběhu let bohatě obdarován, byly mu uděleny výsady a klášter se rychle rozmáhal. Osudovým se mu stala smrt Jana Husa v plamenech, husité vtrhli na Moravu a vévoda Albrecht obdržel 1421 povel obsadit Louku, aby zamezil jejich vpádu do Rakouska.

Opat Přibyslav byl nerozhodný váhající muž, neuměl zamezit svévoli rakouských válečníků. Albrecht zůstal až do vpádu husitů 14. listopadu 1422 v Louce. Největší starostí louckých kanovníků bylo zachránit jejich poklad, 12 stříbrných apoštolů. Kolem kláštera se již shromaždovaly jednotlivé skupiny husitů, když se opat v noci z 13. na 14. Listopad 1422 rozhodl poklad schovat. K tomu vybral tajnou chodbu, která vycházela z hlásné věže, jím vybudované. Chodba byla vyražena ve skálách pomocí střelného prachu a vedla pod Dyjí směrem k Hradišti. Střelný prach a jeho účinek byl Rakušanům znám už z dob oblehání Znojma v roce 1401 a proto není divné, že opat Přibyslav nechal vybudovat tajnou chodbu prostřelováním. Oblehání Znojma bylo v roce 1404 ukončeno, jelikož obléhatelé Albrecht a Zikmund (na následky atentátu jedem) onemocněli .

Důvěrníci opata sestoupili této listopadové noci s pokladem do tajné chodby. Pochodně sporadicky osvětlovaly tuto tajemnou chodbu, která mohla být částečně zvládnutá jen plazením. Hrůza se chopila těchto hrubých ale přeci jen pověrčivých mužů, kteří si vydechli když dobře uschovali sochy a mohli opustit toto hrůzné místo.

Za svou námahu byli bohatě pohoštěni, avšak ještě této noci zemřeli a vzali s sebou tajemství zakopaného pokladu do hrobu. 14. Listopadu vzali husité klášter útokem a zničili jej pod vedením polského prince Zikmunda Korybuta. Bratři byli z části zabiti a z části utekli do ciziny. Opat uprchnul na Vranov, někteří řeholníci do Retzu. Husité dobyli pod velením Bohuslava ze Švanenberku i Retz. Podle Duellia měl být opat také v Retzu, strahovské zdroje uvádějí, že zemřel 1432 v zajetí. S námahou se klášter vzmohl, 1498 byl nouzově obnoven. Až za opata Sebastiana I. (Freytaga z Čepirohu – pozn. překladatele) (1572-1580) byl klášter v plném rozsahu znovu vybudován, rozšířen a upevněn.

Těmito okolnostmi (smrt mužů, kteří zachraňovali poklad) byla podnícena fantasie - najít východ pověstmi opředené chodby. Hodně se o pokladě tlachalo, avšak nikdo nevěděl jak jej získat. Blažená kmotra tvrdila:

¨Když vysloveno slovo správné,
v noci v hodinu správnou,
tam na místě správném …..¨

(Heine, Obrazy z cest, Cesta Harzem)

tak by bylo možno mít úspěch.

Dodnes nebyl nalezen. Nikdo totiž neuhodnul ani místo ani hodinu a nikdo neřekl pravdu. Kam se poklad ve skutečnosti poděl, kdo to může objasnit? Padl za oběť lidské chamtivosti? Byli to drancující husité, kteří ho uloupili, našel ho šťastný, dnes již dlouho zpráchnivělý, hledač pokladů, anebo leží ještě dnes v lůně země, čeká na vyproštění, slibujíc bohatství?

Na stříbrné apoštoly se zapomnělo, jen mezi lidem zůstala vzpomínka na ně živou. Z jeho středu a později i ze znojemských kruhů opakovaně docházelo
k pokusům je najít. Dodnes žijí lidé, kteří věří na tento zakopaný poklad. Já uvádím jen několik výrazných z mnohých lidskou šeptandou šířených údajů.

Časem, ve fantasii lidu, šířka chodby rostla a její délka dosáhla až k Hradišti. Po třicetileté válce bylo hledání pokladu velmi oblíbené. Známý opat
z Hradiště Tomáš ze Šlesinu (von Schlesin) byl 21. března 1675 zavražděn vlastními příbuznými, Antonínem z Hoku a Petrem Marsilliem. Nechal v roce 1665 nad Obří hlavou vybudovat kapli, jejíž okna září směrem k Louce. Kaple tehdy nesla jméno Josefa, Marie a Eliáše (dnes jen Eliášova). Jelikož v době jeho smrti byla hrobka v kostele sv. Hipolyta na Hradišti přeplněna, bylo jeho tělo provisorně pohřbeno v Eliášově kapli. Hledači pokladu v Louce buďto nenašli vchod do prorazené skalní chodby anebo se v této chodbě nedostali příliš daleko, později byla Přibyslavova věž zbořena, vchod do tajné chodby leží dnes v tak zvaném černém sklepě důstojnického pavilonu, nebylo lehko ho najít, protože před ním ležela ohromná halda sutiny a odpadků. Proto se pokusili hledači pokladu proniknout k Louce z Eliášovy kaple. Také toto se jim nepodařilo. Konečně přišli na myšlenku, dostat se dále chodbou, která vedla ze studny (cisterny) v západním traktu znojemského hradu do Gránického údolí. Dostali se ke Gránickému potoku a konec. Tímto tajným průchodem utekl 1143 Konrád Znojemský, před oblehatelem hradu Vladislavem I., na Hradiště. Gránický potok byl až do vlády Jiříka z Poděbrad hranicí pro asylové právo. Kdo ho překročil nepadal již pod znojemské soudní pravomoc. Jelikož však hradní pánové žijící často v nepřátelství s městem touto chodbou opakovaně přiváděli do města všelijakou lúzu, která pak zle řádila, poprosili měštané krále Jiřího toto asylové právo Gránického potoka zrušit. Tento jejich žádosti vyhověl. Dnes je tato chodba již desítky let zazděna.

Nakonec hledači pokladu pátrali po cestě k pokladu vycházející z Loucké krypty - marně.

Nadporučík Mylasovič a já jsme se také zajímali o chodbu k pokladu. Po překonání hromady odpadků v černém dvoře jsme se dostali k otevřeným dveřím, místnost za námi byl čtyřrohá, dobře vyzděná a výborně omítnutá. Za dvéřmi bylo vidět úzkou nízkou štolu vytesanou ve skále, na dně crčela voda. Plazíce se dopředu po břiše dostali jsme se až pod úroveň Dyje. Každou chvíli nám spadla na zátylek těžká kapka vody. Tak jsme se prodrali 400m pod řečištěm Dyje až nás mocná skála, bez známky stopy po trhavině, zastavila. Ale odsud vpravo se nám otevřel pohodlný průchod, který nás přivedl do severozápadního rohu velkého parku, k velké cisterně. Bylo nám jasno, že nemáme nic společného s chodbou vedoucí na Hradiště, nýbrž že se jedná o rybí sádku, kterou klášter zásoboval vodou - jednou z řeky, jindy z cisterny.

Sen o klášterním pokladě se vytratil beze stopy, jen lidová pověra poukazuje na dvanáct sošek apoštolů s neskutečným leskem kovu, zahalených nadpřirozeným světlem.