Okrašlovací spolek ve Znojmě
P a m ě ť m í s t a
Z města snů nad řekou
|
Báseň
o slunci a svatém Václavu byla v našem zpravodaji
již jednou publikována, a sice v roce 1992 v čísle 7.
Rozhodli jsme se ji znovu připomenout,
protože 7. října uběhne 60 let od smrti jejího autora Jana Zahradníčka. Tato báseň velmi pravděpodobně vznikla za básníkova pobytu za mřížemi znojemské (tehdy) vazební věznice. Zmínky o městě nad řekou, o vlacích na mostě, ale i o vinobraní jsou zřetelnými indiciemi k této domněnce. Železniční most přes řeku Dyji je možné z oken zdejší věznice zahlédnout. V září, tedy v době vinobraní a v měsíci sv. Václava, byl roku 1951 Jan Zahradníček do znojemské věznice převezen a setrval zde až do července 1952. Následně byl v Brně odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu ke 13 letům těžkého žaláře. Tento velký katolický básník se narodil v roce 1905 v Mastníku u Třebíče, od roku 1945 pracoval v Brně. Psal básně, překládal, pracoval jako redaktor v nakladatelství, redigoval časopis Akord. Po odsouzení byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Krátce po propuštění na amnestii v roce 1960 umírá. Básníkův nedobrovolný pobyt ve Znojmě připomíná pamětní deska umístěná od roku 2012 na zdi znojemské věznice. Báseň o slunci a sv. Václavu vyšla až 30 let po svém vzniku v exilu ve sbírce Dům strach. Autor Jan Lazárek, zfz, 04, 2020
|
|
|
Báseň o slunci a o svatém Václavu Neděle. Dveře přirazili. Sám. Skrze mříž k obloze pohlížím. Oblaka táhnou, z kostelů vyzvánějí a lidé na mši jdou. A já zde stojím a přátelé, které v městě mám, nevědí, že tak blízko jsem. Nikdo neví. Ale já všech zde vzpomínám, jak mračna letí a slunce se skrývá a září zas, a všechny hlasy dne pod okny věznice jeho jsou. Slyším ten blažený pleskot vody, jak v zahrádkách zalévají, to chraptivé kokrhání kohoutků letošních. A také křik dětí a také psí štěkot a frkání koňské ze slunce napily se. Srkám ty hlasy mřížemi cezené. Srkám žal žalářní. Ruce zdvíhám. Přátelům vzkazuji tam venku, aby pili, dokud je čas. Aby pili to víno slunečné, jímž obzory přetékají. Neboť nevědí, jaká tma, jaká hrozná tma očekává je vbrzku snad, zda nebudou úpět po slunci jako já, jako vězni z žalářní scény opery Fidelio od Ludvíka Beethovena. Ó jak ten obr miloval slunce, bratra svého. Jak dunělo v jeho partiturách. Ó jak teď chápu. Ne sluchem, ne očima, ale celým povrchem své bytosti ohrožené slyším třesk trubek, třesk činelů slunečních, to rozhořčení proti tmám, na něž bubnuje prázdno. A pískají vlaky tak divoce krásně, divoce vzdáleně, jak po mostě přijíždějí a po mostě odjíždějí z toho města snů nad řekou opodál dětství mého… Oblaka táhnou, já bez očí vidím tu lidnatou dálku prohřátou, plnou potoků, vsí, sirotčí podíl naděje mé. Tam včera pšenici seli, tam k vinobraní se chystají. A slunce kráčí, ten královský soumrak, co táhne nás od minulosti k budoucnosti, k naději, která blíží se… Je září. Dny svatého Václava našeho pána krásného. Tvář ke zdi cítí, jak větev se napřímila v zahradě vzdálené. Jablko padá. Stín padá… A hodiny jsou. Hodiny jako věky. Má opuštěnost je naprostá. Všichni odešli. Siroba země prosakuje zdmi věznice a ze všech stran svírá mě. A cosi jako pláč věcí vydaných v ruce správců nepravých žalují ke mně. Slyš jejich muka, jejich čekání úpěnlivé, že přijde, že přichází blahoslavený tichý, jenž zemi vládnout bude… Všechno se naklání nad velikou propast očekávání chvíle té. Všechno je na spadnutí. Stačí dotek a zemí pode mnou jak bokem klisny přechází záchvěv po záchvěvu. Jako bych nahmatával hřbet událostí. Dají se čekat přesuny v kůře dějin, pád hvězd… Tak naděje blíží se. Naděje země této. On Utěš. On Zažeň. On Meč. Korouhev milénia. Kníže náš. Dávný jak chorál a z budoucna přijíždí. Vždy mladší než my. Vždy jinoch. Vždy provázen hlasem dětí. A robátka v lůnech žen mu překrásně zpívají. Slyším ten slavný zpěv. Odlesk chorálu padá na mne, jak stojím v své cele a vysoko nad věznicí oblaka táhnou a kohouti v dálce kokrhají… Oroduj za nás! Najednou takové ticho. Slyším holoubka vrkat a je to slunce. Je to naděje. Je to radost, jež ještě pláče. Je to shledání blízké tak. Autor:Jan Zahradníček , Znojmo 1951 |
