Narodil se  13. 7. 1607 v Praze, ale svůj tvůrčí život proslulého grafika prožil v Anglii, zejména v Londýně, kde také 25. 3. 1677 ve Westminsteru zemřel. Naše město navštívil jako člen družiny anglického vyslance Thomase Howarda na cestě z Vídně do Prahy. V tomto poselstvu byl i lékař William Harvey, objevitel krevního oběhu. Václav Hollar zde ve Znojmě vstoupil po dlouhé době zase na rodnou půdu. Město ho při jeho krátké návštěvě v roce 1636 tak okouzlilo, že obětoval i čas určený k obědu a přes varování stráží, že vycházky mimo okruh hradeb jsou nebezpečené (bylo to za třicetileté války), si vyšel na protější Kraví horu. Tam se tak zabral do malování veduty Znojma, že ztratil pojem o čase. Až zadýchaný sluha, který běžel do kopce za ním, ho vytrhl ze zanícení s tím, že připravený kočár je nachystán k odjezdu a čeká už jen na něj. Tak se stalo, že Hollar svoji kresbu úplně nedokončil. Dolní část kresby, kde měla být řeka Dyje s mostem, zaujímá jen černý pás. V horní části naopak umělecky vystihl nádherné panoráma města - s románskou rotundou, gotickou radniční věží, kostelem sv. Mikuláše a dalšími stavbami, také s ještě s existující „Loupežnickou věží“. Tuto akvarelovou kresbu perem vlastní Národní galerie v Praze. Je zde uložena spolu s dalšími jeho grafikami, zakoupenými v roce 1863 pro pražské „Hollareum“. Nejvíce jeho prací je ovšem umístěno ve Windsoru, kde také nejdéle působil.

Ján Kollár (1793 – 1852)

 (* 29. července 1793, Mošovce (Slovensko); † 24. leden 1852 Vídeň). Není známo, že by Kollár někdy navštívil Znojmo. Přesto nejbližší okolí Znojma, obec Starý Šaldorf žije v jeho básni „Slávy dcera“, která vyšla poprvé v roce 1824. Hlavní myšlenkou díla je panslavismus. Je to slavná minulost Slovanů, neutěšená budoucnost v 19. století a víra ve velkou budoucnost. Kollár na různých příkladech ukazuje hrdinství a kulturnost Slovanů.
Na Znojemsku rozvodněná Dyje na jaře často ohrožovala pole a domy obcí pod Znojmem. Mnohokrát se ocitl v ohrožení také Starý Šaldorf. Zvlášť jarní povodeň v noci z 23. na 24. února 1799 byla katastrofální. Nahromaděné ledové kry zahradily koryto řeky, celé rodiny stály na střechách svých bortících se domů a už ani nedoufaly v záchranu. Naštěstí zde byl vojenský útvar ruského generála Lvova, který přišel jako posila hlavního voje generála Suvorova. Několik ruských vojáků, nehledě na nebezpečí, začalo na rozbouřené Dyji zachraňovat pro ně úplně cizí lidi.
Ve 252. znělce II. zpěvu lyrickoepické básně „Slávy dcery“ jsou verše:

„Pomoc! Pomoc!“ do oblaků znělo,
když pak zachránění z blízkosti nešlo,
tedy z Ruska přiletělo:
kozáci tři člun uchopili
a ti bez prosy a vděčnosti
stopadesát lidí zachránili.“

Po této katastrofě byl později Starý Šaldorf (u Kollára jmenován jako „Staré Šalerovce“) vystavěn na opačném, pravém břehu Dyje, kde existuje dodnes jako obec Nový Šaldorf. Na Starý Šaldorf zbyla jen malá památka – pamětní deska na velkou povodeň s letopočtem „1799“ ve vysoké kamenné zdi na levém břehu Dyje, která byla později vybudovaná k ochraně rozsáhlé nivy pod louckým klášterem.

„A vždy, zvoláš-li Slovan –
nechť se ti ozve – člověk!“

I proto jedna z ulic ve Znojmě nese jméno „Kollárova“.

Napoleon Bonaparte (1769 - 1821)

Po kapitulaci Rakušanů u Ulmu 19. října 1805 měl Napoleon otevřenou cestu na Vídeň. Rakouský císař, zbytek rakouské armády a část civilního obyvatelstva ale už před tím hlavní město opustila. Rakouská armáda a ruští spojenci se stahovali k Brnu, část jich ustupovala přes Znojmo. V té době bydlela ve Znojmě na Dolním náměstí hraběnka Marie Anna Ugarte, rozená Windischgrätzová, která si několik let pravidelně psala deník. Tak v něm také zachytila i příchod Francouzů do města a viděla příjezd císaře Napoleona. Už 17. listopadu 1805 bylo Znojmo během půl hodiny obsazeno francouzskou armádou, den před tím z města odjížděli poslední příslušníci spojeneckých armád. Kdo to nestihl, upadl do zajetí. Francouzi se ve městě ubytovali a hraběnka Ugarte dostala k ubytování maršála Lannu. Čekalo se na příjezd Napoleona, který se však zdržel v klášteře v Louce, tehdy už tabákové továrně, kde přijal občerstvení. Do Znojma přijel Napoleon 18. listopadu, byl provázen mameluky a gardou a ubytoval se v domě měšťana Schulze na Horním náměstí č.p. 207 (od roku 1810 palác Ugartů, dnes dům č. 9 s pamětní deskou). Hraběnka si do svého deníku zapsala, že „Napoleon měl jen šedý plášť velmi špatného vzhledu, ošklivý malý klobouk a jel na malém arabském koni“. Příští den, 19. listopadu 1905, si zapsala že „ráno odjel císař Napoleon s celou svou suitou k Brnu“. Následně 2. prosince 1805 zvítězil císař Napoleon nad spojeným rakouským a ruským vojskem ve své slavné bitvě u Slavkova.

H. Ch.  Andersen  (1805 - 1875)

H. Ch. Andersen, jeden z nejlepších pohádkářů (Sněhová královna, Panenka a kominíček a mnoho dalších) cestoval přes Znojmo dostavníkem. V dostavníku právě v našem městě zaslechl rozhovor dvou spolucestujících, který pak po letech uplatnil v pohádce „Sněhová královna“: malá Gerda se při hledání svého bratra Káje dostane do zámku Sněhové královny, kde zámečtí sluhové mají své sluhy, a tito sluhové opět mají své vlastní sloužící a tak stále dál. Jako by Andersen o mnoho let předstihl pražského Franze Kafku s jeho absurdním „Zámkem“. K absurditám cestování u H. Ch. Andersena patřilo navíc to, že si s sebou neustále vozil dlouhé silné lano. Trpěl totiž obsesí, že v kterémkoliv domě, kde se ubytuje, může vypuknout požár. V tom případě by se po laně spustil z okna a zachránil se. To se mu nikdy nestalo, ani ve Znojmě, kde byl údajně ubytován v hotelu „U Tří korun“.

K. H. Borovský (1821 - 1856)

Jedenadvacetiletý K. H. Borovský jel v říjnu 1842 z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu do Vídně. Tam se měl setkat s moskevským profesorem M. A. Pogodinem, v jehož rodině měl nastoupit jako vychovatel. Na toto místo ho doporučil P. J. Šafařík a příčinou byla i Havlíčkova snaha blíže poznat ruskou zemi. Havlíček cestoval dostavníkem, tehdy nejrychlejším dopravním prostředkem. Hned při nástupu do dostavníku se dostal do konfliktu s jedním neurvalým cestujícím, který ho z krytého dostavníku vyhnal holí ven a Havlíček musel celou cestu sedět venku v nevlídném počasí na kozlíku. Nebyl zcela zdráv, navíc si při potyčce natrhl kabát, který se pak nedal pořádně zapnout. Zastávka na oběd byla ve Znojmě. Hostinec, kde obědvali, se jmenoval „Zur goldene Rose“ (U zlaté růže) a stál v místech dnešního poštovního úřadu na Horním náměstí. Jeho majitelem byl znojemský poštmistr Ignatz von Herrmannstahl. Neobratný číšník zde vylil talíř s horkou polévkou přímo na cestujícího – surovce, což Havlíček považoval za dostatečné zadostiučinění. Nehnul však ani brvou, neboť hrubián hned prozkoumal jeho obličej, aby mohl Havlíčkovi vyčinit znovu. Tuto příhodu známe proto, že ji Havlíček škodolibě popsal v dopise, který z pak z Vídně odeslal do Lvova svému příteli Františku Cirglovi.

Josef Hybeš (1850 – 1921)

Josef Hybeš musel už od devíti let tvrdě pracovat ve tkalcovské továrně, v sedmnácti letech odešel do Vídně, kde se stal spoluzakladatelem dělnického vzdělávacího spolku „Rovnost“. To byla platforma pro sociálně demokratické hnutí v Rakousku, zastupujícího zájmy dělníků. Roku 1883 byl zatčen v Praze, kam přijel agitovat. Celkem byl vězněn 7x. V roce 1889 se v Paříži zúčastnil mezinárodního socialistického dělnického kongresu a založení II. interncionály.
Po návratu z Paříže byl z Brna povolán do Znojma, aby se zde zúčastnil založení dělnického spolku, který je dnes vnímán jako založení sociálně demokratické dělnické strany ve městě. Bylo to 20. října 1899 v tzv. zimním lokále Mauralova pivovaru na znojemském hradě. Hlavními řečníky byli Josef Hanusch a Josef Hybeš. Bylo to povolená schůze, ale za policejní asistence městského rady Sponnera. Na budově, vpravo od vchodu do pivovaru, kde se ustavující schůze konala, je umístěna pamětní deska.
Už 1. května 1890 uspořádal znojemský dělnický spolek prvomájový průvod s oslavou, za účasti asi tří tisic lidí. Spolek nejprve sdružoval dělníky německé i české, ale postupně se stále více objevovala nevraživost mezi Čechy a Němci, tak typická pro přelom století. Vše vyvrcholilo 30. července 1911 při pokládání základního kamene „Dělnického domu“ (na dnešní Havlíčkově ulici). Došlo i k potyčkám mezi straníky různých národnosti a skončilo to ustavením samostatné České sociálně demokratické strany ve Znojmě v roce  1912.

Jaroslav Hašek (1883 až 1923)

V roce 1963 poprvé vyšly Haškovy „Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona s ručením omezeným“. Rukopis předal Jaroslav Hašek do tisku už v roce 1912, ale tehdejšímu vydavateli se zdál Haškův politický sarkasmus nepřijatelný. Tak se o jeho popisované návštěvě ve Znojmě dozvídáme z této knihy až po půl století. O co šlo? „Straník“ herec František Wágner dostal za „nepřístojné chování“ při projevu předsedy strany (J. Haška) stranický trest: musel v rámci „apoštolské činnosti“ projít pěšky Moravu, Dolní Rakousko, Uhry, Chorvatsko, Štýrsko a přes Horní Rakousko a Čechy se vrátit zpět do Prahy, a to v časové lhůtě do čtyř měsíců. Jako kontroloři ho doprovázeli Jaroslav Hašek a malíř Jaroslav Kubín. Do Jihlavy bylo povoleno dojet vlakem. Odtud už šli pěšky, přes „Marušice“ (asi se jednalo o Morašice), odkud to měli třicet kilometrů do Znojma. S doporučujícím dopisem navštívili starostu města, kterým byl tehdy dr. Heinrich Homma. Zároveň byl také předsedou Spolku německých turistů pro jihozápadní Moravu. Návštěva jim vynesla 112 korun. Proto hned navštívili blízkou hospodu „U bílého lva“, která sídlila v přízemí Besedy Znojemské, střediska Čechů na Dolním (dnes Masarykově) náměstí. Wágner tam zpíval několik kupletů a vybíral mezi hosty, což vyneslo dalších 12 korun. To na útratu stačilo. František Wágner se ale ještě stačil na právě probíhajícím zeleninovém trhu na náměstí seznámit s mladou selskou dívkou. Ta vzala námluvy vážně a pozvala Wágnera k sobě domů na statek v Drahoňovicích. Tam se do celé věci vložil rozčílený otec dívky a Wágner se musel zachránit výmluvou, že si přišel jen objednat zeleninu. Milostný výlet tak skončil pouze potvrzenkami na cibuli, okurky, rajčata, mrkev a chřest, které Wagner raději neprodleně zaplatil. Pro zeleninu se - pro jistotu - už nevrátil. A tak mu zbylo v kapse jen pár korun. Po zaplacení v hospodě „U bílého lva“ se všichni tři ocitli bez peněz. Hašek si ovšem opět věděl rady: šli k řece Dyji pod znojemský hrad, protože se dozvěděli, že se zde v Güntherově zahradě koná slavnost německých sociálních demokratů. Hašek se proto na tento večer stal také sociálním demokratem a po chvíli se ujal slova. Přítomné oslovil: „Liebe Genossen!“ Plynnou němčinou vychválil jejich sociální program a za velkého nadšení byli všichni tři pohoštěni a nakonec museli s vídeňskými účastníky odjet příští den vlakem do Vídně. Zdali se to všechno stalo, to ví jen Jaroslav Hašek. Je to však možné, protože je popsána spousta podrobností, třeba hospoda „U zeleného stromu“ na pravém břehu Dyje (dnes už neexistuje) a navíc i chuť tehdejšího znojemského piva, které spisovatel přirovnal k chuti „vrbových proutků“.

Alois Mrštík (1861 – 1925)

Znojemské zastavení spisovatele a dramatika Aloise Mrštíka bylo poněkud delší. Byl zde totiž na vojně. V roce 1896 vyšla ve „Zlaté Praze“ Mrštíkova povídka „Terka“. Terka je svobodná matka a její milý Josef je právě na vojně. Otec mu sem posílal hojně poněz a on je prohýřil s lehkými ženami. Na Terku a svého syna pak zapomněl. Polovina tohoto děje se odehrává ve Znojmě. Josef totiž volné chvíle trávil u Dyje, kde u mostu pod znojemským hradem byla na každém břehu hospoda: na levém „U císaře rakouského“ a naproti „U zeleného stromu“. Nejvíc sugestivní však bude pro znojemského čtenáře popis hrbolatého vojenského cvičiště na Kraví hoře, které Mrštík nepochybně znal z vlastní vojenské zkušenosti:

„Bylo to za mrazivého listopadového rána. Na hrbolatém cvičišti znojemské posádky učil se Josef složitým obratům čtyřstupu. Slunko zvolna vystupovalo na obloze. Chlapci hlavy, ruce i zbraně měli jako krvavé. V tichém tom vznícení překrásných nebes ze široka do daleka valila se ta nádherná směs rychle se šířícího požáru a v jeho výhni Dyje jako roztopená jen jen se blýskala v závojích hustě nakupených mlh. A v jediné záři blýskaly i stráně, hořely lesy, tonul i vzduch, zbraně se leskly, jiskřila půda, bylo jasně vidět tenounké ty serpentiny na úbočích kopce sv. Hippolyta, jak se křiví a svíjejí jako stočená háďata a křivky svoje tisknou v nekonečné, tu táhlé, tam rychle zadrhnuté záhyby. Na druhém kopci, rovněž ovinutém klikatinou serpentin, stálo město. Němé, šedé, nakupené v ohromnou hromadu štítů a střech se zamlklým opuštěným hradem na vršku jak fantom vznášelo se na slunci, svítíc do daleka ozářenými svými okny. Černé stíny budov žloutly svou starobou pod stejnými paprsky stále výš a jasněji vystupujícího slunce. A omšelé, masivní skály pod vysokými, šedými baštami královského hradu jako fantastické obludy trčely ve stráni, jako by střežily hrozivým svým vzezřením kamenné ty spousty pod sebou. Kříže na věžích se nítily a město samo jako by chytalo v lakotě záplavy daleko až na západ vržených světel. Blesky pršely z hladkých jeho skel a Znojmo celé jako v požáru zavalené nesčetnými chuchvalci dýmu kouřilo na všech stranách, vysílalo vzhůru táhlé šedomodré jeho spirály. A klidno všude a ticho, jako by země ani nežila, město nedýchalo a byla jenom ta zář.“